Nikomu ekonomicky činnému není neznámé, že kdykoliv si tento něco vydělá, musí státu odevzdat patřičný díl z takového zisku. Musí tak učinit automaticky, protože kdyby příslušnou sumu řádně neodvedl, stát by se zaručeně ozval a žádal své. V otázce výběru daní a dalších povinných odvodů je totiž instituce zvaná stát náramně pečlivá, tady si to stát hlídá a dbá, aby nedocházelo k chybám nebo i vysloveně nekalým činnostem. A jestli mi nevěříte, zkuste si třeba nezaplatit řádně všechny daně. Dříve či později po vás skočí, a nejste-li chráněni nějakou imunitou, neuniknete povinnosti to uhradit, a to i s určitými sankcemi. A neuhradíte-li to žádané ani pak, trest vás zřejmě nemine. Takže to s tím neplacením povinných odvodů raději ani nezkoušejte.

Člověk by si tedy mohl říkat, že když stát tak pečlivě dbá na to, abychom platili odvody v náležité výši, postará se i o to, abychom z těchto odvodů měli to, co si zasluhujeme, aby se s takovými penězi dobře hospodařilo a tyto se efektivně vynakládaly. Jenže to už tak pravdivé není. A jak realita všedního dne ukazuje, je často opak pravdou.

Lidé musí se svými penězi hospodařit zodpovědně, aby vyžili. A protože je i stát vlastně tvořen jednotlivými lidmi, ani stát není výjimka https://www.ferovahypoteka.cz/stat-neni-vyjimka/. Totiž neměl by být výjimkou. Jenže touto nejednou je. Politici, kteří o využívání státních financí rozhodují, si totiž často počínají zjevně tak, jak by si počínat neměli. A stát se tak do jisté míry stal černou dírou, ve které nenávratně mizí ohromné částky. Někde se pochybí, někde se něco nedotáhne do zdárného konce, někde se neefektivně hospodaří a někde zpronevěřuje nebo klidně i vysloveně krade.

My daňoví plátci bychom se s tím určitě neměli smířit. Ale bohužel jsme s tím už často smířeni. Už jsme rezignovali, maje za to, že s tím zkrátka nic nenaděláme. Protože i kdybychom už zloděje na vysokých postech příště nezvolili, přijdou jiní, kteří budou sotva lepší. Je to smutné, ale je to tak. Nebo snad ne?